Bítouchov 2. ročník – aneb Rudovo pozdní odpoledne.

Dne 6.3.2004 vyrazila naše posádka ze základny na Vápensku směr Bítouchov, na druhý ročník srazu vojenské techniky, který pořádal člen našeho klubu  Miloslav Güttl se svými syny a přáteli. Ten den bylo mrazivé ale prosluněné ráno

a cesta i přes občasnou absenci jednoho z válců našeho „Vasila“ (Gaz 69 M) ubíhala rychle, pouze snad Standa Bieda si prožil podobné pocity jako Němci u Stalingradu, neboť po mém ujištění, že Gazík výborně topí ( pokud není plachta jako řešeto- což jsem pozapomněl podotknout) tak trochu podcenil svou ústroj a nechybělo mnoho aby téměř „zvonil“. Na místo jsme dorazili po deváté hodině, kdy už bylo seřadiště téměř plné vojenských vozidel. Po obdržení instrukcí jsme vyrazili na vrch Bělá do bývalého vojenského prostoru se zastávkou v místním zemědělském středisku za účelem načerpání PHM.  Zde vlastně začalo velké utrpení jednoho z členů naší posádky. Ten zmýlen představou, že se nachází u „Benzínky“, požadoval po nic nechápajícím zemědělci, obsluhujícím čerpadlo možnost nákupu piva, samozřejmě s  bezvýsledným účinkem. To ho okamžitě přivedlo do stavu trudomyslnosti. Po příjezdu k lesnímu úseku vojenského prostoru jsme pozapínali všechny možné náhony a uzávěrky a jali se vyzkoušet umění našich miláčků pohybovat se na sněhu a místy i na dokonalé ledové ploše. Přestože posádky, vzadu jedoucích vozidel musely několikrát sbírat odpadlé náhradní díly ( např. kardanku apod. ) a novému přírůstku „Güttlovců“– obrněné PV3S –„ Ještěrce“ se záhadným způsobem zamíchaly „kvalty“ (poruchu posádka po chvilce odstranila ) byla jízda zasněženými lesními cestami nádherným zážitkem jak pro oko tak i pro duši. Ovšem našel se opět jedinec, který nepovažoval tyto romantické pocity za důležité, neboť se setkal s tvrdou skutečností, že podcenil množství plechovkových zásob a že v místních lesích kolem hostince cesta zcela určitě nevede. Jeho duševní stav se výrazně zhoršil při zjištění, že v hájovně, kde byla jedna ze zastávek je liduprázdno a nikdo tu netočí zlatavý mok. Záchranou byl jeden z účastníků, kterému se žíznivce zželelo a věnoval mu jednu plechovku piva. Jak bezmezná radost se objevila v očích podarovaného, zcela dehydrovaného jedince nelze snad ani popsat. Jeho neskonale slastného výrazu v obličeji jsme si však dlouho neužili, neboť téměř okamžitě po hbitém, léty procvičovaném polapení plechovky zmizel i se svým elixírem v houští, kde obsah hltavě zdolal, nehodlajíc se o vzácnou tekutinu s kýmkoliv dělit. Ale nyní vážně. V poledních hodinách nás čekalo příjemné překvapení formou výborného oběda s možností výběru ze čtyř druhů jídel včetně  moučníku s jejichž kvalitou a výbornou „ maminkovskou“ obsluhou byli všichni nadmíru spokojeni. Po obědě následovala rychlostní soutěž na okruhu měřícím

cca 2 km v kategoriích : vojenská vozidla nákladní, osobní a zvlášť vozy - off road. Tento pestrý program byl završen jízdou na místní motokrosovou dráhu, kde bohužel probíhal trénink a tudíž jsme si nemohli vyzkoušet terén. Když jsme chlapcům ze skupiny Milana Fialy s airsoftovými  „kvéry“ vysvětlili, že trénující chlapci na motocyklech nejsou součástí programu coby pohyblivý  terč, pomalovali si obličeje hlinkou a rozběhli se do lesů, střílejíc po sobě „antiperle“. Akce pokračovala večerním programem v bývalé Prachárně, hluboko v lese, kde je momentálně umístěn Psí útulek a zároveň pěkná klubovna s výbornou obsluhou. Paní vedoucí, obsluhující občerstvení hovořila cizím přízvukem. Snad proto se náš žíznivec odhodlal vyslovit otázku „odkud  že paní pochází ?“. Odpověï zněla „z Bulharska“ na což hbitě dotazující odpověděl „ V Bělehradu to znám, tam jsem také byl“. Myslím, že atmosféru večerní části akce již nemusím dále líčit. O hudební produkci se tradičně postaral Monarcha se svou kapelou, posílen skvělým kytarovým doprovodem Rudy Compella. Velmi nás všechny, co ho známe překvapil bravurním zvládnutím nástroje, bohužel jen do okamžiku kdy jsme zjistili, že kytara nemá struny

( to ovšem v mírném přítmí a na vzdálenost kapely od sedících nebylo opravdu vidět ). Spánek byl zajištěn ve štábních „vejtřaskách“, kde bylo vše nachystáno včetně kamínek připravených pouze k zapálení.

Po probdělé noci vedle spokojeně „naplněného“ Rudy, jehož chrápání by se dalo definovat jako kombinace řevu jelena v říji a řítící se lokomotivy v tunelu, nechyběla tradiční česnečka k snídani. Popravdě řečeno, nechtělo se nám ani domů. Chci tímto poděkovat Miloslavu Güttlovi s rodinou a  přáteli za perfektně připravenou akci i za to, že se o nás staral jako vlastní táta. My za to slibujeme, že příští ročník si nenecháme zcela jistě ujít a Ruda si nejen koupí více plechovek, našprtá zeměpis ale naučí se i  na  tu zatracenou kytaru.

Poznámka autora :

Tento článek je zveřejněn se souhlasem  hlavního hrdiny Rudolfa Compella, neboť si je vědom, že by byla věčná škoda ochudit vyprávění zážitků z Bítouchova o takové skvosty a hlavně ponechat je v tak úzkém kruhu zúčastněných.

Poděkování Jardovi Kašičkovi – Kášovi za fotodokumentaci.