Home arrow Články arrow Mordová rokle očima návštěvníka
Vojenskyklub.cz | Pondělí, 23 září 2019
KPHVJT
KPHVJ Mordové rokle, z.s.
založený dne 27.11.1999 v restauraci „U vrtule“ ve Zbožíčku u Nymburka.
Třebestovice, Kerská 160, PSČ 289 12
Mordová rokle očima návštěvníka
Napsal Tomáš Litera   
Úterý, 16 srpen 2005

 

Mordová(é?) rokle 2005 očima návštěvníka

 

Famózní vůz Gaz 69M jsem si pořídil koncem léta 2004. Oba dva (vůz i já), jsme bohužel měli řadu zdravotních problémů, které nám oběma neumožnily realizovat se na jakékoliv akci s výjimkou asi dvou krátkých vyjížděk po polních cestách v dosahu bydliště, kdy jsem objevil, že brzdy na vozidle jsou již dávno v důchodu.

Promptní zjištění kontaktu na dokonalé opraváře jakýchkoliv vozidel a zejména pak využití jejich služeb prováděných v nejmenovaném bývalém vojenském objektu napůl cesty mezi Podhradím a Bítouchovem mě jen ujistilo, že co si člověk na gazu neudělá sám, to nefunguje. Vedlejším, ale ve finále nakonec hlavním, výsledkem této „opravy brzd“ bylo získání prvních informací o KPHVJ Třebestovice, čímž ještě jednou zdravím Milana Guttla a děkuji za zprostředkování prvotních kontaktů.

Zimní období 2004-2005 bylo vyplněno pilným opravováním gaze (již výhradně vlastními silami), péčí o rodinu, návštěvou zaměstnání a mj. i surfováním po webu, kdy jsem byl po krátké e-mailové korespondenci s klubovým zpravodajem Tomem velmi natěšený na první osobní setkání se členy klubu i jejich technikou na Bítouchově na konci zimy.

 

Moje účast na Bítouchově se nakonec nekonala, tentokrát ne pro zdravotní problémy, ale kvůli narození druhého synka, což je zajisté dostatečná omluvenka neúčasti.

Úplně první osobní poznání některých lidí z KPVHJ se proto lehce posunulo až na dubnový sraz Gaz Klubu ČR v Senohrabech a následně na prvomájovou jízdu pořádanou KPVHJ, kdy moje účast už byla poloviční. Ne že by mě jela jen půlka, ale jel jsem jen do Lysé n.L., zpáteční cestu a pálení čarodějnic jsem musel zrušit.

Všechno, co jsem dosud poznal v souvislosti s tímto klubem, ve mně zanechávalo jen pozitivní dojem, termín MR2005 byl pro mě téměř ideální, VVP Milovice mám „za rohem“ a proto se po „krátkém“ úvodu konečně dostávám k jádru věci a to k Mordové Rokli 2005.

Laskavý čtenář snad promine subjektivní hodnocení, ten jediný správný názor si musí každý vytvořit sám, nejlépe přímo v reálu. No a nelaskavý čtenář nechť raději dále nečte.

Jistá nedůvěra v dokonalost značení příjezdu na cílové místo mě vedla k nezávislému ověření správnosti mých domněnek o cestě na MR, vše ale bylo zbytečné. K hrubému určení správného směru k cíli stačil globus a pak už byly šipky. Cesta byla značena , s trochou nadsázky, snad i z Václaváku.

Panelová cesta lesem, brána, uniformovaný dozorčí vchodu i s pomocníkem, registrační poplatek ve výši, která odpovídá době, kdy se nosily předmětné uniformy a kdy příslušníci VB jezdili ve žlutobílých volhách. Tak to je oficiální začátek, stejný pro každého návštěvníka MR.

„Jeï rovně až k bunkru, a pak už uvidíš“. Nějak takhle zněl organizační pokyn k umístění stanu pro 1 dospělého a dva výrostky 7 a 12 let. Úžasný, nikdo nic neorganizoval, nějak se to rovnalo samo. Místo si každý najde kde chce, pravidla asi žádná. Pokud člověk nechce stavět svůj stan zrovna „tady co stojí ta vejtřaska“, ale stačí mu to o tři metry dál, nemůže nastat problém.

To bylo v pátek kvečeru. A dál už se nic nedělo. Tedy pokud vynechám správně zvolenou značku piva (Prazdroj a nějaká desítka), točená limonáda pro haranty, něco z grilu, kytárky a zpěv v bunkru, prostě idylka. Podotýkám, že idylka je to pro příznivce techniky, spíše vojenské, kde na nějakém decibelu nesejde. Pokud někomu vadí neustálé pojíždění vozů všech typů a velikostí (pěšky se tam chodí akorát k autu), časté ověřování schopnosti výstřelu jakékoli zbraně (počínaje kuličkovkou mojeho kluka až po dělobuchy u našich „sousedů“) nebo třeba chod elektrocentrály v „ležení“ Loučeňských V3Sek (ještě jednou si dovoluji vyjádřit obdiv nad stupněm vybavenosti jejich „kempu“), tak tomu asi nebude pomoci. No a takhle to v tom ráji vypadá skoro až do rána, kdy decibelová idyla začíná nanovo.

Sobotní dopoledne organizováno na jedničku. Aparatura „moderátora“ zajistila dostatečnou informovanost všech a kolona spanilé jízdy odjížděla načas a zřejmě v úplném počtu.

Prosba jednoho nejmenovaného organizátora vyjádřená větou „Vem‘ mi pár kamarádů na auto!“ a můj následný souhlas znamenaly, že listová pera na zadní nápravě gaze se skoro narovnala. Nějakých 20km dokonale organizované spanilé jízdy ale perům absolutně neuškodila, dojeli jsme bez problémů.

Jen jsem si tak říkal, co si mohou myslet náhodní účastníci silničního provozu, když na ně npor. VB v kožené kombinéze motocyklisty stojící vedle žlutobílé jawy 350 ukazuje tím černobílým „bazmekem“ aby dali přednost padesátičlenné koloně vozů v drtivé většině případů pocházejících z minulého režimu. Asi si museli myslet, že v těch Milovicích se zastavil čas nebo začala poněkud opožděná kontrarevoluce. Nechme ale náhodné účastníky silničního provozu i obyvatele okolních vesnic jejich osudu a vraťme se v koloně spanilé jízdy zpět do prostoru MR. 

Pauza na oběd, diskuse s ostatními účastníky, kávička, odpočinek. Na dotaz jednoho z organizáorů, zda se i já zúčastním odpoledního orientačního závodu jsem nejprve malinko zaváhal, ale pak jsem kývl. Ideální počasí před i v době konání akce uchovalo terén téměř suchý, vozidla budou snad ušetřena bahnění a jejich majitelé následné dřiny s očistou techniky.

Upozornění, abych „dával pozor a někde neztratil ty děti“ jsem raději přeslechl a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, které jsem během mojeho pobytu udělal. Cca 15 km dlouhá jízda lesem, spíš cestami než necestami s dvěma bodovanými kontrolami byla pro moji osobu vrcholným číslem víkendového pobytu na MR. Registrace do závodu (pochopitelně zdarma) i rovnání vozidel na start byla naprosto bez závad. Chybějící kontroly zdůvodněné na poslední chvíli nedojetím části organizátorů byly dle mého subjektivního hodnocení spíš ku prospěchu věci – z jiného, nejmenovaného nedávného závodu v polabské rovině jsem odstoupil právě kvůli děsivému čekání na řadě kontrol. Toť ale pouze můj osobní názor na potřebu mnoha kontrol a soutěží v průběhu orientačních jízd.

Poslední upozornění, že jízda není „na čas“, start, cca 2 km lesem a bác – kopec „jako sviňa“. Starý Defender v půli kopce, no to nemůžu s gazem vyjet... Obhlídka terénu, informace od posádky defendera, že mají drobnou závadu v zadním diferáku – jeli jen na předek. Petr Hrabina couvá seshora k defenderu se svojí tatrou šestikolkou. Že nahoru táhne defendera ani neví, stejně jako to, že po něm zůstala zem kyprá jako čerstvě umletá káva. Takže zapojím předek, jednička, rozjezd. Docela nahoře by podvozek ještě jel, ale motoru už se nechtělo. Než jsem tam dal redukci, dávno jsem stál a při opětovném rozjezdu jsem se už jen dokonale zahrabal. Nezbývá než kousek scouvat, vybrat si trochu míň rozrytou stopu a na redukovanou dvojku jsem nahoře. Pravda, synek mi se slzami v očích radil ať jedu tak, aby mě taky nemuseli tahat. Asi by tu ostudu nepřežil, takže jsem se snažil o to víc. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě docela zážitek.

Další část závodu už byla poměrně jednoduchá, spíš na pozornost a hlídání tachometru. Trialová vložka byla vynikající, až na to, že mi nikdo neřekl, že za couvání jdou body dolů. No nevadí, příště budu chytřejší. Rozhodně netrvám na anulování výsledků, možná jsem příslušný pokyn jen přeslechl.

Konec závodu, program pokračuje. Rekonstrukce bitvy o cosi nebo kohosi byla určitě zajímavá pro všechny návštěvníky akce. Já nejsem na tyhle věci odborník, netroufám si bitvu jakkoliv hodnotit. Navíc jsem byl při úvodních slovech moderátora někde zcela jinde, takže jsem o řadu důležitých informací přišel, samozřejmě vlastní vinou. Rozhodně zajímavé zpestření sobotního odpoledne, rekonstrukce bojů vypadala velmi věrně. Hledání suvenýrů ve formě „ještě teplých“ nábojnic bylo další, neméně zábavnou činností zejména pro děti všech věkových kategorií.

 

Vyhlášením výsledků závodu terénních vozů končil moderovaný program, willysy to všem ostatním pěkně natřely. Nezbývá než gratulovat posádkám i konstruktérům tohoto skvělého vozu (těm již jen in-memoriam).

Bohužel jednu nevýhodu oblast VVP Milovice má. Je totiž vcelku dobře pokryta signálem mobilních operátorů. Zdánlivě dobré podmínky pro případ nenadálé poruchy na technice či ztrátě kohokoliv kdekoliv však ztrácí svoje výhody v době, kdy můj syn i jeho kamarád vypůjčený od sousedů jsou už skoro dvě hodiny neznámo kde, já mám v sobě třetí pivo od vyhlášení výsledků  závodu a řeším s kolegou zásadní problémy na prokluzující spojce jeho vozu. Ideální situace pro telefonát typu „tak jsem tady, přijeï pro mě“. Kdo jiný než manželka čekající na příjezdové cestě.

Dnes už se snad můžu přiznat, že jsem ji do placeného prostoru přivezl gazem bez složení patřičného vstupného. Bránou jsem se sice ploužil tak, že mě předlezl pelášející slimák, ale kočárek s tříměsíčním kojencem na korbě gazika byl jistě na těch hrbolech dostatečnou omluvou za nápadně pomalý průjezd. Malá rychlost na příjezdu zajistila také dost času oběma mým svěřencům aby se našli, takže už byli sice špinaví ale hlavně v dohledu, a návštěva milované polovičky tak proběhla bez dalších problémů.

Ukázka výkonů kynologů byla již jen jakousi třešničkou na dortu, atomová bomba v kufříkovém provedení našla svoje místo v zubech vycvičeného psíka, prostě všechno podle plánu.

Večerní zábava s živou kapelou, opět v prostoru bunkru, měla jednu velkou výhodu v tom, že kdo nechtěl, nemusel tam být a mohl se bavit jinde jak chtěl. Toto hodnotím velmi pozitivně, ceny totiž už byly rozdány, výsledky vyhlášeny, informace sděleny a lidi si mohli dělat co chtěli. Moje osobní rozhodnutí strávit večer posezením u ohníčku s jinou partičkou lidí preferujících tišší prostředí než nabízel bunkr tak určitě nikoho neurazilo. Tím naprosto nechci snižovat výkon hudebníků, počet lidí v bunkru v době hudební produkce jasně naznačoval spokojenost posluchačů.

Ráno jsme už jen zabalili všechny propriety, obešli nové i staré známé za účelem rozloučení se a za dvacet minut po odjezdu jsme byli doma.

Znovu zdůrazňuji subjektivitu mojeho hodnocení, ale Mordová rokle je akce ideální pro partičku lidí, kteří se znají a vyplní si okamžiky, kdy se organizovaně nic neděje. Dá se prostě jen sebrat a třeba vzít auto, jen se tak projet nebo projít, kamkoliv, prakticky bez omezení. Dva dny kempování s dostatečným materiálně technickým zajištěním (kiosková strava, nápoje, pitná voda, WC, apod...) spojené s programem, který pokrýval všechny možné oblasti zájmů o vojenskou historii (technika, zbraně, uniformy, apod...) prostě nemohou alespoň trochu tolerantního návštěvníka zklamat. Osobně nemohu organizátorům vytknout vůbec nic, můžu srovnávat s dalšími třemi letošními akcemi obdobného rozsahu.

 

Takže  na viděnou na  MR2006, Mirek Polický.

 
Poslední novinky

© 2019 Vojenskyklub.cz
Joomla! is Free Software released under the GNU/GPL License.