Účast na akci „Pocta generálu Josefu Knopovi“ v Žamberku.

Jednoho březnového dne roku 2005 v odpoledních hodinách mne telefonicky oslovil tehdy neznámý pan Vladislav Severin s dotazem „zdali je pravda, že děláme  Svobodovu armádu“.

Na to jsem  ve vší skromností odpověděl, že se o to spíš snažíme. Požadavek zněl na možnost  účasti s technikou v městě Žamberku při slavnostním odhalování pomníku rodákovi gen.Josefu Knopovi /jelikož jsme si s panem Severinem v průběhu akce přátelsky nabídli tykání, dále to bude Vláïa/.

Na uvedený  termín jsme měli na výběr několik akcí, podstatně ekonomicky méně náročných a to s přihlédnutím ke vzdálenosti a hlavně k věčné žízni našich vozítek ( u většiny vozidel sovětské národnosti to není nic divného). Nakonec zvítězila nostalgie výrazně podpořena  Láïovým přesvědčovacím talentem. Proč nostalgie ? Ihned vysvětlím . V Žamberecké posádce a tudíž v Orlických kasárnách jsem strávil celou svou základní vojenskou službu  a prožíval tam chvíle krásné i ty méně příjemné, všem chlapům v záloze velmi dobře známé.

Tak slovo dalo slovo a začali jsme řešit, jak to uděláme s transportem dvou našich motocyklů Emky ( M 72 ) a Péráka (Jawa 250 ). Vozík měli v půjčovně, sice příliš vysoký, ale zato dostatečně široký, aby se tam vešla Emka i se sajdou. Bohudík mám kamaráda – souseda, který má auto s přívěsným zařízením a hlavně dobré srdce – Kášu  ( občanským jménem Jaroslav Kašička ). Nakládání motocyklů může někomu připadat jako nezajímavá a samozřejmá činnost o které by se ani nemuselo v tomto článku psát. Omyl, pro mne to byl velmi výrazný zážitek a chtěl bych se s Vámi o něj podělit. Je nutné podotknout, že naše malá víska zvaná Vápensko leží v Polabské nížině a nedaleko od Nymburka a tím pádem i od Kolína. Nejen milovníci písní a pochodů mistra Kmocha ( Kolíne, Kolíne …) vědí, že se naše okolí kopci zrovna nepyšní. Tudíž byl problém najet s vozíkem pod nějakou svažitou cestičku a tím snížit úhel nájezdu po dřevěných fošnách .

U Péráka to byla samozřejmě hračka ale s robustní Emkou, která má ještě sajdu byl trochu problém. Po sestavení provizorní nájezdové rampy, tlačeni časem, jsme počali s nakládáním techniky. Roztřesenýma rukama a sevřenými všemi svěrači  jsem „ roztůroval“ motor Emky a  v polovině nájezdu jsem zjistil, že ležérně položené fošny na hraně vozíku nejsou tím pravým ořechovým.

Zručným motocyklovým jezdcům teï musím připadat jako úplné kopyto ale jak se říká v jednom kultovním filmu - nikdo není dokonalý. Na třetí pokus jsem vyjel s bravurností varietního umělce až „nahoru“ a díky přednímu čelu u vozíku jsem nahoře i zůstal.

22. Dubna v odpoledních hodinách jsme naházeli kvéry, uniformy a řízky od mamči Ivetky do kufru auta a hurá směr Orlické hory.

Cestou jsme u nádraží v Lysé nad Labem vyzvedli dceru Lucii a četaře Honzu Fišera v plné zbroji.

Po příjezdu do autokempu v Žamberku nás přivítala doslova delegace v čele s Láïou Severinem – otcem a hlavním organizátorem této akce, která byla první tohoto druhu v městě Žamberku. Přítomen byl i pan starosta a zástupci Armády ČR. Ubytováni jsme byli v pohodlných chatkách v kempu. Jídlo a vše ostatní bylo perfektně zajištěno. Večer byl kemp plný vojenských vozidel a lidiček v uniformách US –Army,Čs.jednotek v Anglii, Čs.jednotek v SSSR ( my ) a k tomu všemu jeden, sám samotinký, zástupce Sovětské armády, nám všem známý Pavel Král – Monarcha. Samozřejmě opět ve svých pantoflích doprovázen svým věrným druhem Pavlem Žyrkem ( to není chyba, on má opravdu po „Ž“ ypsilon )

–        zvaným  Žirafa.

Ráno 23. dubna  bylo bojové rozdílení v Orlických kasárnách, kam už všichni dorazili v plné parádě a  se svými motorovými miláčky. Odtud vyrazila kolona dle instrukcí na Masarykovo náměstí, kde již čekalo velké množství obyvatel Žamberka, což dodávalo naší jízdě nezaměnitelnou atmosféru. Scéna z příjezdu na náměstí, kde hlavní roli hrálo velké množství jásajících obyvatel Žamberka byla jako vytržená z dob osvobozování měst spojeneckými vojsky. Společně s Kášou, který kočíroval Péráka, jsme vedli po celou dobu kolonu, a tudíž jsme na náměstí vjížděli jako první, byl to pro nás ohromný zážitek a také pocta.

Asi  dvouhodinová statická ukázka na náměstí utekla rychle a organizátoři nám ji

zpříjemnili i tím, že jsme obdrželi od Městského úřadu slušný příspěvek na PHM

( velmi milá součást akce ).

Před odjezdem jsme rozehnali hejna dětí visících na našich strojích a prošácli jim kapsičky

neboť tito malí lapkové bývají někdy velmi hbití  ( to měl být vtip ).

Kolona vyrazila na  druhé náměstí, které nese jméno generála Knopa a  kde se konala hlavní část akce, pietní akt a  odhalení pamětní desky. Zde již byla připravena vojenská kapela se vší parádou, spousta významných osobností města Žamberka, zástupci velení AČR, členové různých spolků od uměleckých až po Skauty, mnoho válečných veteránů - spolubojovníků generála Knopa, jeho osobních přátel a také politických spoluvězňů z komunistických koncentráků. Výraznými osobnostmi  tohoto shromáždění byly blízcí příbuzní a dcera generála Knopa ,paní Yvona Follprechtová, která převzala veškeré pocty včetně čestného občanství města Žamberka  za svého otce.

Zatímco jsme si s Honzou Fišerem společně se zástupci všech zúčastněných složek odstáli více jak hodinovou čestnou stráž u pomníku, ( naposled jsem takto dlouho stál na vojně ve stráži na „stojce“ u bojové zástavy a to jsem se občas ulejval ), Káša statečně fotografoval a Lucka se věnovala odbornému výkladu o našich motocyklech dotazujícím se  občanům .

Byla by škoda neuvést příhodu, která je založena jak jinak než na Monarchových pantoflích

( Monarcha a jeho pantofle jsou nevyčerpatelnou inspirací pro mé písemné projevy z akcí ).

Jeden z organizátorů přišel s myšlenkou, že u pomníku společně s čestnou stráží budou stát i praporečníci s vlajkami vítězných mocností . Vlajky USA a Anglie nebyl problém vybavit reprezentačním praporečníkem,  naopak zájemců bylo mnoho. Když přišla řada na vlajku sovětskou, už to bylo s výběrem mnohem horší, neboť jediný, kdo měl na sobě sovětskou uniformu , ostatně jak jsem již uvedl byl Monarcha.Přilba se našla v místním muzeu a to dokonce echt válečná. Při pohledu na Monarchu s rudým praporem nebyl jediný důvod k diskusi -  až na ty jeho pantofle – a je to zase tady.

Představa, k pomníku dupajícího Monarchy v plandajících „kristuskách“ nám  všem vehnala vrásky do tváří ( kromě Žirafy ).

Nakonec i Monarcha uznal, že bude lepší se na chvilku ( na tu chvilku jsme mu museli přísahat ) oddělí od svých „miláčků“, abychom neriskovali mezinárodní konflikt. Kdosi anonymní z davu, zřejmě laik ve vojenské historii pronesl něco o bosích Habešanech.

Jelikož si památky všech sovětských vojáků padlých v 2.světové válce nesmírně vážíme

( toto je myšleno zcela vážně ), začali jsme pružně řešit problém, tedy spíše koukat po nohách všech přítomných a to k nelibosti Žirafy, který se  na tu podívanou škodolibě těšil.

Po mnoha neúspěšných pokusech, díky velikosti Monarchových chodidel, obuví léta neutlačovaných a bujně rostoucích, se nám konečně podařilo zout jednoho z profesionálních vojáků s patřičným rozměrem obuvi. Ten byl díky svému dobrému skutku nucen prosedět celý obřad v autě ( přestože to byl velitel jednotky, nekladl  ani moc velký odpor ). Vše domluvené se následovně odehrálo dle scénáře a bez jediné chybičky, tudíž byl pietní akt důstojnou vzpomínkou na generála Knopa.

Závěrem chci velmi poděkovat všem lidičkám ze Žamberka, kteří se o nás výborně postarali i těm, kteří se na nás přišli podívat a to zejména Vláïovi Severinovi, který , jak jsem již uvedl, byl duchovním otcem celé akce.

Upřímně řečeno, taková atmosféra jaká byla  při jízdě v Žamberku je jedním z důvodů, proč lidé našeho ražení vynakládají tolik úsilí, aby se oblékli do většinou nepříjemných a štípavých uniforem a nekonečně nalévali benzín do žíznivých nádrží těch svých samohybů.

Dále se omlouvám těm, kterým bude připadat ta trocha humoru jako zneuctění charakteru oslav, ale jsem přesvědčen, že generál Josef Knop by zcela jistě zarmoucen nebyl a možná by se s námi i  zasmál.

Poděkování patří i Kášovi  za transport a společně s Luckou i za pěknou fotodokumentaci.

Honzovi Fišerovi za kvalitní činnost radisty a kulometčíka včetně  opatrování kulometu Děktarjev ( až na ten závěr – no coment  ) a Alešovi „ Amíkovi“  za doručení kulometu a Honzovy přilby zpět do rodné vísky.

Abychom nezapomněli – díky též neznámému důstojníkovi AČR za odvrácení diplomatického sporu mezi ambasádami Ruské federace a ČR, za ostrahu Monarchových pantoflí a za trpělivost při léčbě mykózy o které možná ještě neví.

Pozn.

Chcete – li  vidět více fotografií než máme zde, na našich stránkách

( www.vojenskyclub.com ), je k dispozici velmi pěkně zpracovaná fotodokumentace na stránkách  www.zamberk.cz

Václav  Pečenka

KPHVJ Třebestovice