Zapomenuté Sokolovo ?

Dne 8. března to bylo 61 let od nasazení 1.čs. samostatného polního praporu pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody v tehdejším Sovětském svazu do bojové operace, která měla za úkol hájit linii řeky Mže a bránit prostor obce Sokolovo

proti německým vojskům . Záměrem tohoto článku není nahradit fundované historiky, ale pouze připomenout skupinu lidí, kteří bojovali za svou vlast, z nichž mnozí zaplatili i cenu nejvyšší. Jejich ideálem byla svobodná vlast a možnost jejich potomků žít ve státě, kde není místo pro utlačovatele s árijskou nadřazeností. Dnes již víme, že mnohé bylo po ukončení války zcela jinak a to zejména u našich vojáků, kteří bojovali proti fašistům v řadách  jiných armád, kromě sovětské.

Vláda komunistů v padesátých letech, vedená Stalinovým stihomamem, postavila tyto muže i ženy mimo společnost a učinila z nich nepřátele státu. Mnohé čekala dlouhá léta v likvidačních pracovních lágrech, v lepším případě byli  společně se svými rodinami vystaveni psychologickému teroru. Mnoho jich zaplatilo svým životem, ne ranou nepřítele v boji, ale v „náručí“ skupiny lidí, kteří se klepali strachy doma za pecí, kdežto oni stáli tváří v tvář nepřátelskému vojákovi. Tato křivda by neměla být zapomenuta a měla by se dostat do učebnic dějepisu pro další generace. Pokud však nechceme být stejně macešští jako minulý režim, přestaňme rozlišovat bojovníky za naší vlast podle světových stran.

V případě 1.čs.samostatného praporu v tehdejším Sovětském svazu to převážně také byli muži a ženy, kteří ctili prvorepublikové heslo na bojové zástavě „ Věrni zůstaneme“a byli odhodláni bojovat za svou vlast v duchu Masarykova odkazu s myšlenkou na utrpení Lidických občanů.

Díky poválečné propagandě prosovětské vlády z nich byla vytvořena skupina uvědomělých komunistů, kteří jediní bojovali na té správné straně. Skutečnost však byla taková, že pro většinu vojáků  naší jednotky byla komunistická ideologie pouze nutné zlo sdílené formou nudných meetingů a monologů „ politruků “ v době kýženého odpočinku.

Příkladem komunistického „znásilňování“ fakt je kapitán Otakar Jaroš, v té době nadporučík, který bezpochyby vedl své vojáky v duchu důstojnické cti a prvorepublikového odkazu, ve kterém byl vychováván. Jeho morální kredit potvrdila skutečnost, že on sám na jednom z nejtěžších úseků bitvy u Sokolova položil život v čele svých vojáků, kterým byl bezpochyby vždy příkladem. Proti našim vojákům, vyzbrojeným převážně pěchotními zbraněmi a dvěma lehkými děly nasadila německá armáda 40 tanků a 20 obrněných vozidel posílených kvalitně vyzbrojenou pěchotou.

V této první hrdinné bitvě příslušníků 1 čs.samostatného polního praporu se odehrálo mnoho tragických okamžiků a v nerovném boji zde padlo 86 československých vojáků a důstojníků. Přesto byl útok na obec Sokolovo odražen a to navzdory urputné snaze Němců zlikvidovat skupinu „neposlušných“občanů protektorátu - jejich slovy „vlastizrádců“, kteří si dovolili zvednout hlavu a narovnat záda. Bitva u Sokolova byla bojovým křtem naší jednotky a zde také naši vojáci ukázali, že nejsme národem, který si nechá bez odezvy nasadit ohlávku od německého sedláka.

Mladá generace je v dnešní době zahrnována spoustou informací z médií, přesto někteří bohužel ani nevědí jak vypadá náš státní znak. Kde je ta doba, kdy při zvuku národní hymny tak trochu zamrazilo( v tom lepším slova smyslu )u srdce. Dnes je to záležitost  pouze v případě vítězství našich sportovců, za což jim ovšem musíme poděkovat. Mezi reklamními spoty a symboly komerčního světa šednou slova vlastenectví a národní hrdost. Historie českého národa zcela jistě obsahuje okamžiky, které jsou naším rodinným stříbrem a zároveň jednou z mála věcí, na kterou můžeme být jako příslušníci českého národa hrdí.

Nenechávejme si historii našeho národa vzít a hovořme o ni.